CO ZNAMENÁ TO SLOVO, KTERÉ PŘINESL ANDĚL?

(autor pojednání PETER BROOK SE PTÁ ASI KAŽDÉHO NA JEHO VLASTNÍ INTERPRETACI...)

Když uviděl Bůh, jak bezmezně znudění jsou všichni sedmého dne stvoření, snažil se ve své bujné (opravdu bujné) fantazii přijít ještě na něco nového, čím by obohatil celek, který právě vymyslel.

Náhle jeho inspirace vzplála až nad hranice jeho osobnosti a spatřil novou stránku skutečnosti: její schopnost napodobovat samu sebe. A tak vynalezl divadlo.

Svolal k sobě anděly, aby jim něco oznámil – jeho slova jsou zaznamenána ve starobylém sanskrtském dokumentu: „Divadlo bude místem, kde se lidé naučí rozumět posvátným záhadám vesmíru.“ A dodal, jen zdánlivě nahodile: „A bude útěchou pro pijáky a osaměle zřízené či jinak duševně zřícené hromádky památky na lepší jádro v lidské podobě...“

Mezi anděly zavládlo mocné vzrůšo, haló, nemohli se dočkat chvíle, kdy bude na zemi dost lidí k tomu, aby mohli začít tuto myšlenku uskutečňovat v plné parádě nekonvenčně jako architekti ne nepodobní Bořku Šípku.

Lidé byli stejně nadšení, a hned vzniklo několik skupin, které se pokoušely napodobovat skutečnost nejrůznějšími více či méně šťastnými způsoby. Ale výsledky je stejnak rozladily. To, co znělo tak kouzelně, ušlechtile a všeobsáhle, se v jejich rukou obrátilo v prach. Zřícenina, rozvalina. V podstatě proto, že se herci, spisovatelé, režiséři, výtvarníci a hudebníci nemohli mezi sebou sjednotit v názoru, kdo z nich je vlastně nejdůležitější, a vůbec, je zde někdo takový? A tak strávili spoustu času likvidačními hádkami, zatímco jejich práce jim přinášela čím dál tím menší procento uspokojení.

Jednoho dne, když zjistili, že to nevede fakt nikam, vyslali anděla zpět k Bohu s prosbou o pomoc nevinným lidičkám.

Bůh se dlouze zamyslel. Pak vzal cár papíru, chvatně na něj něco napsal doktorským rukopisem, uložil do prázdné krabky od cigaretových bezolovnatých roliček bez rolniček a podal andělovi dobrému se slovy:

– Tady je všechno – je to mé první a poslední slovo. –

Návrat anděla do divadelních kuloárů byl obrovskou událostí. Když krabičku otevírali, všichni divadelníci se nahrnuli kolem něj. Vyndal ten papír, rozbalil jej. Stálo tam jediné slovo činu. Někteří mu nakukovali přes rameno, když jim oznamoval: To slovo je zaujetí – zájem – zdravá to vlastnost!

„Zaujetí? Zájem! To je celé? To JE opravdu celé, jo?“ Davem proběhla vlna nevole.

„Za koho nás pokládá? To je dětinské! Jako kdybychom to nevěděli...“ Shromáždění se rozezleně nebo zpupně rozešlo do čtyř stran světových, anděl se skryl uvědoměle za mrak. A tohle slovo, i když už ho nikdy nikdo jaktěživ nepřipomněl, se stalo jedním z důvodů, proč Bůh ztratil prestiž v očích těch mamlásků, které stvořil v domnění ve vyšší bytosti.

Ale po letech, o pár tisíců ročníků později, jeden velmi mladý čiperný student sanskrtu našel ve starých textech zmínku o této události. A protože v té době vypomáhal jako uklízeč v divadle, podělil se o svůj objev s divadelním souborem. Tentokrát se neozval smích ani jízlivé výrazy pohrdání. Zavládlo dlouhé, mučivé mrtvolné ticho po pěšině. Pak konečně jakýsi pantáta promluvil: „Ano, zaujetí. Být zaujat. Zaujmout ostatní. Nemohu nikoho zaujmout, pokud sám nejsem nijak zaujat. Potřebujeme kapku společného zaujetí.“

Pak se ozval další intelektuální hlas:

„Sdílet společné zaujetí, vzájemně si měnit to, co nás zaujalo, zajímavým způsobem... pro obě strany... pro nás pro všechny... ve správném rytmu. Rytmu, říkáš? Ano, jako při milování. Když je jeden rychlý a druhý pomalý, není to zajímavý obsah...“

Pak začali naprosto seriózně a hrozně s úctou diskutovat o tom, co je vlastně zajímavé? Či spíše, jak nadhodil jeden z nich, co je opravdu zajímavé.

A tady se nemohli dohodnout na výsledku. Pro jedny znamenal božský vzkaz zcela jasně, že zájem či zaujetí se vztahuje jen k těm stránkám hodnotného života, které se zabývají základními otázkami bytí a jeho proměn, Boha a božích zákonů, Shakespeara a Šalamounských oklik. Jiní to chápali jako společný zájem všech 7 miliard lidí porozumět tomu, co je pro lidstvo spravedlivé a co ne. Pro další obyčejnost slova „zájem“ byla jasným pokynem od božstva, abychom neplýtvali silami na hlubokomyslné teorie relativity, vyrovnali se s tím a jen se bavili ha, ha, ha.

V tu chvíli jim student sanskrtu ocitoval celé znění božích slov o vzniku divadla. „Mělo by to být asi tohle všechno, nejen s fifty fifty podíly,“ řekl, „a interpretováno zajímavým způsobem,“ přidal se hned další.

Rozhostilo se ticho.

Pak začali uvážlivě diskutovat o druhé straně mince, začali přemýšlet o tom, co je nezajímavé, o podivných pohnutkách a motivacích, společenských a psychologických faux–pas, které nutí spoustu lidí v divadle tleskat tak často a tak horlivě nadšeně věcem, které je vlastně vůbec nezajímají.

„Kéž bychom porozuměli plnému významu jeho hodnotného slova...“ povzdechl si jeden.

„S tímhle slovem“ – řekl jiný konejšivě a také přesvědčivě – „bychom mohli obstát a ještě to dotáhnout velmi daleko...“

Yeah, zájem plodící takové obyčejné zaujetí dne a noci jako jedna sekvence?

http://www.youtube.com/watch?v=P1OsBEwxxlA

THE SEQUENCE "Cold Sweat" (1982)